Vnitřní klid

Toho dne když vstával, byl v podstatě ještě na smrtelné posteli, avšak již zcela zdráv. Všechno bylo tak znepokojivě klidné, až se sám divil, že dokáže stále nečinně ležet na lůžku. Ederan mu to  přikázal, musí ležet říkal si sám pro sebe, aby sám sebe přesvědčil o užitečnosti toho co dělá, nicméně marně. 

Pokusil se tedy zvednout, nicméně mu v tom zabraňovalo těžké tělíčko, které mu leželo v nohách. Malý dráček, ten dráček co si ho vybral. Proč tomu tak bylo? Je snad předurčen k něčemu velkému? Je předurčen k velkým věcem? On, floutek první třídy, svůdník, badatel - to všechno by ještě akceptoval. Kdyby mu někdo řekl, že je předurčen k tomu, aby spasil svět, asi by si myslel, že se právě ta osoba napila makového odvaru. A teď tu ležel, zcela sám a mžoural do tak brzkého rána, že nebylo pranic vidět. Nutno dodat že s šupináčem v nohách, s tím šupináčem co bude jednou patřit mezi ty největši draky, jací kdy Alagaësií létali.

Z toho všeho měl těžkou hlavu a vřele doufal, že se brzy bude moct napít vína, aby to všechno mohl vypustit. Teď už si ale nemyslel, že v brzké  budoucnosti bude moci okusit snad jen trpké víno, neb po tom, co se stalo, ho jeho drak nenechá na alkohol byť jen malíčkem sáhnout. Brát všechno na svá bedra bylo tak pekelně těžké, tenhle život byl těžký. Kde byl ten život cestování, zábavy a hýření? Proč si jen ten trumbera vybral jeho, vždyť on se na život jezdce vůbec nehodí! Arradonovo trápení proplouvalo hlavou jako mořské vlny a ty vlny mu v hlavě vytvářely přímo rozbouřené moře. 

Nesmrtelnost.. k čemu mi bude? Je lepší poklidně zestárnout a neohlížet se na vše co člověk udělal. Sám si pamatoval, jak se předtím díval na jezdce - velcí muži co zachraňovali celou Alagaësii před nadvládou hrůzného Galbatorixe. Jak by tohle zvládl on, který neumí číst, neumí zacházet ani s magií, neumí prachsprostě nic, tudíž je k ničemu? Draku draku, ty máš teda smysl pro rozhodování, moh sis tu vzít nějakýho elfa z ostrova a učinil bys líp. 

Dračí tělíčko sebou mihlo, což značilo, že je to malé již vzhůru. Mahagonový zvedl hlavu a očima zepenýma jako samotné smaragdy, co se třpytily v záři měsíce, utkvěl na Arradonově ztrápené tváři. Nevydal ni hlásku a jen se přemístil nad Arradonovu hruď, na které se nakonec uvelebil a očima koukal na Arradona, zelenýma a moudrýma, jako by věděl co všechno jej trápí. Jeden pohled do těch očí Arradonovi stačil, aby všechny ty rozbouřené myšlenky rozvál vítr. Jeden dotek mu stačil, aby mu místo nich  do mysli vplul jasný a zřetelný pocit, že bude všechno v pořádku. A celý svět se může změnit od základů, jen když budou oni dva spolu, pak to všechno bude tak, jak má být.