Nedlouho po poledni se Chrámem rozezněl škrábavý zvuk. Nebylo pochyb o tom, že ho způsobuje jedno z dráčat ukrytých dosud ve skořápce. Bylo by ale jistě zhola nemožné určit, odkud onen zvuk vychází... alespoň nebýt té skutečnosti, že škrábání nepřestávalo.
A ani nezrychlovalo. V nezměněné intenzitě trpělivě pokračovalo dalších pár minut, doprovázené občas ťuknutím do skořápky. Nakonec se jedna velká prasklina od špičky vejce až k podstavci objevila na mahagonovém pokladu a škrábání poněkud zintenzivnilo. První prasklinu následovala druhá, a pak třetí.
Nastalo ticho, ve kterém dráče zřejmě sbíralo síly, a pak hlasité křupnutí, když se přední polovina vejce rozloupla na dva velké kusy a z vejce odpadla. Po dopadu na zem se sice oba kusy skořápky rozlomily na spoustu menších, ale to už asi nikdo z případných přítomných nevnímal. Z dosud zbývající poloviny vejce totiž vykukovala rozvážně hlavička právě vyklubaného dráčete a hodnotila svět, do kterého přišla.
Po chvíli rozhlížení se dráče v hnízdě uvelebilo o něco pohodlněji (ocasem přitom smetlo zbývající skořápku, která se na zemi rozpadla podobně jako její dvě předchůdkyně). Nevydalo žádné kníkání dožadující se své druhé duše. Spíš vypadalo, že by takto zvládlo čekat klidně až do konce světa.
A tu se zjevil postrach....
Arradon přišel z hostince právě do chrámu. Jenže cesta mu trvala pořádnou chvíli také proto, že se každou chvíli zastavoval před keříkem a obcházel ho velikánským obloukem, protože přece nemůže projít skrze strom víl, to by už nebylo cesty zpět! Přes to, že procházek kolem malých keříků velkým obloukem, občas se mu stalo, že objal nějaký velký strom s tím, že je to velká matinka. Pokud by ho na cestě někdo pozoroval, jistě by bez sebemenších pochyb propukl v nekontrolovatelný smích.
Arradon se doloudal k chrámu, jako by právě potkal tucet těch víl z vílí země o které by se dušoval za svého stavu říct, že je absolutně pravdivá. Tuhle měl větvičku ve vlasech, támhle zase na tváři bláto. Když vešel před brány chrámu, chvíli se zastavil, teď mu to přece bylo úplně jasné! Přišel na velký kongres s žížalami, no jistě, Mrs. blátivá si měla brát lorda Hlínu a tudíž byli svoláni na pořádnou hostinu. Když vešel do chrámu zcela nanicovatým krokem, čoudilo se mu z dýmky jako z komína.
" Tak, kde je Mrs. Blátivá? Slyšel jsem, že tu čeká na mě!" řekl Arradon, nicméně na moc víc se nezmohl, protože následně Mrs.Blátivou zřetelně uviděl - byla tam, přímo na jejím rozložitém kamenitém trůně vyrobeném z tisíce posmrtných hroudek. CHrám se záhy naplnil prapodivným pachem - byl to pach kouře a pach oné rostliny.
Majestátní dráčátko ,co právě sedělo tak zámožně vypadajíc na svém podstavci, nasálo pach kterým se naplnil chrám a následně muselo pořádně kýchnout, protože se toho pachu právě tak moc nadechlo. Tak krátko na tom světě a už už musí kýchat!
" Aaaa, tady jste paní blátivá! Hnedle jsem u vás!" zvolal Arradon nestoudně a mrkl na dráče, které stále sedělo a čekalo. Arradon si totiž patrně myslel, že paní blátivá je ono dráče a nečeká na nic jiného než na Arradona, který se právě těšil, jak si paní Blátivé užije. Co všechno si člověk nevymyslí pod nátlakem takových látek, to vám řeknu..
"Aaale snad jste nečekala dlouho, muselo to být úmorné, i vy krasotinko!" zaxichtil se Arradon trošinku poťouchle, protože v dráčeti viděl slečinku okolo dvacítky, paní Žížalindu Blátivou, s plnými tvary, krásnými smyslnými rty a tmavými, hnědými vlasy.
"Počkejte vteřinku.." řekl Arr a už už se chtěl otočit, ale to už se po dračisku ohnal s roztaženýma rokama jako po svém nejmilejším zvířeti, které nikdy neměl, v Arradonových očích si ale spíše šahal na paní Blátivou.
Arradonem proběhla pořádná zimnice, až se musel pořádně oklepat a odskočit, jak mu naskočila husí kůže, následně se otočil a koukl na dráče se zdánlivým porozuměním v tváři. Ač se mu na obou dlaních objevila polovina stříbřité značky vypadající jako oheň, porozumění k němu očividně nepřišlo, protože byl dost zmámený čarovnými rostlinkami.
" Teda, vy jste ale lvice, to vám řeknu, paní Blátivá, to že máte manžela vám nestačí, i vy nestydatá, pojďte ke mě!" řekl Arradon, uchopil dráče pod paži a vydal se s ním stejně rázným krokem z chrámu, jako by si právě koupil košík jablek. Pořád na to mrkal a dráče občas předalo jeho očím takový kárný pohled, že by jeden ztichl.. Jenže on Arradon ne.
Žádné komentáře:
Okomentovat